Listopad 2012

Samota

26. listopadu 2012 v 19:00 | Lenička P. |  Literatura
Samota je úděl můj,
tak nevyhnutelný.
Samotou jsem jenom svůj,
sen nesnesitelný.

Samoto, jsi to ty? Má společnice?
Již přicházíš ... a nebo jsi nikdy neodešla? Nejspíš ...
Jsem hloupá. I když v davu jsem, stále mě za ruku držíš.
Tolik lidí říká mi: "Jsi jiná"
Ale jak, Samoto, jak jsem jiná?
Tys nejvěrnější má společnoce, jsi tu, když jsou tu jiní, věrně přicházíš, když oni odejdou.
Je to děsivé Samoto.
Pověz, kdy mě opustíš? A nebo zůstaneš?
Proč Samoto? Proč jsi stále se mnou? Proč jiného si přítele nehledáš?

Proč jsem Sama i když vedle přítele sedím?
Proč jsem sama i když s miláčkem si do očí hledím?
Proč jsem sama, když spoutu lidí je tu se mnou?
Proč jsem sama a proč ty jsi tu a jsme tu ve dvou?
Moc otázek?
Ne!
Samoto, co se stane, když odejdeš?
Zvládnu to?
Asi ano
Samoto odejdi!!!
Nech mě tu.
Nech mě tu samotnou, bez samoty
Odejdi a už se nevracej
Bež pryč! A někomu jinému život převracej ...

Samoto? Už nejsi zde?
Ty šedá paní, kam jsi se schovala?
Odešla jsi?
A je něco jinak?

Samoto ...

To, co potřebuji ...

24. listopadu 2012 v 17:26 | Lenička P.
To, co potřebuji ...

Dříve jsem si myslela, že je mnoho věcí, bez kterých nedovedu žít, které potřebuji. Do toho spadal notebook, knížky, oblečení, šperky, postel, stůl, vybrané jídlo, nové nehty, nódní časopisy, pravidelné návštěvy kadeřnice a tak dále.
Ale život mi ukázal, že to nejsou věci, bez kterých bych se nemohla obejít, ne. A myslím si, že to ukázal ož moc brzy, ale asi to bylo dobře. Napáchala jsem tím i méně škody.
Jako malá a mladistvá, jsem měla vždy vše, co jsem chtěla a zdálo se mi důležité chodit každý den na šálek kávy, jíst dobrá jídla, číst módní časopisy a dívčí romány, které mi vybrané chování doporučovali.
Ale ukázalo se, že to nejdůležitější je pro mě jistá míra svobody, kterou jsem bohužel neměla v takové míře, v jaké ji sedmnáctilétá slečna potřebuje.
Až pak, když jsem viděla v kufru mého auta jeden cestovní kufr, malou kosmetickou taštičku a kytaru, jsem pochopila, že to okolo bylo jen pozlátko, které se nyní smylo.
Ale síla pocitu svobody, byla nepřekonatelná. Cítila jsem ji všude a ve všem, co jsem dělala. Cítila jsem, že konečně "dýchám" ža žiju. Chvíli mě znepokojoval pocit, že už nemám ničí kreditku a že pravidelné návštěvy kaváren a restaurací jsou tabu, ale překonala to jedna vycházka s kytarou do přírody, nebo se skicákem do města.
Kdo mě znával, asi by mě nyní nepoznal.
Ne. Už nechodím v nejnovějších kolekcích, už nejím vybraná jídla, už se nechovám jako zhýčkaný dítě.
Ne.
To, co potřebuji .... je pocit svobody a volnosti. Ten mám a s tím jsem šťastná